Co je to vlastně odolnost?

Odolnost je v češtině více vnímána v jejím „statickém“, pasivním pojetí. Jako schopnost vydržet. Například hrad odolá obléhání. Podobně je tomu i ve stavebnictví nebo strojírenství, kde je pod tímto termínem zjednodušeně chápána schopnost „vydržet“ působení předem stanovených fyzikálních sil nebo působení chemickému. V tomto smyslu můžeme mluvit například o tom, že potrubí odolá působení kyseliny, odolá tlaku a podobně.

My budeme odolnost chápat v jejím „dynamickém, aktivním, adaptivním pojetí. Toto pojetí se často nazývá resilience. Za resilienci můžeme považovat za schopnost odolat těžkým časům (a poučit se z toho) nebo schopnost vyrovnat se se šokem, poruchou, krizovou situací.

V literatuře se také někdy uvádí, že resilience je schopnost se rychle vrátit k tomu, jak to bylo předtím. Tento přístup by ale popíral dvě základní složky resilience kterými jsou adaptace a transformace. Jinými slovy. pokud se tváří tvář hrozbám adaptujete nebo transformujete už to není „jako před tím“. Z tohoto pohledu se na resilienci můžeme dívat jako na schopnost překonávat překážky, aniž by došlo k e skokové změně k horšímu nebo k rozpadu, zničení, zániku…

V posledních letech lidé, kteří pracují se zabývají udržitelností komunit, více akcentují právě přístup založený na resilienci. Běžně používaný přístup pochází z oblasti ekologie popřípadě z konceptu business continuity ve smyslu dobré praxe. Zde je odolnost chápána jako schopnost absorbovat rušení a stále si zachovat základní funkci a strukturu. Nebo-li, odolný systém se může zvládnout změny a události, aniž by ztratil základní vlastnosti, které definují, co je a co dělá.

V části odborných kruhů je ke komunitě přistupováno jako k jednotnému sociálně-ekonomicko-ekologickému systému. Přizpůsobivost je pak chápána jako soubor vlastností, jako je rozmanitost, schopnost inovace, zpětná vazba, schopnost vyrovnat se se zranitelnostmi nebo provést hlubší transformaci, pokud je to nutné. Důležité je, že systém je chápán jako „komplexní adaptivní systém„, který není statický, ale neustále se přizpůsobuje změnám. Změnám, které jsou často nepředvídatelné.

Při aplikaci na komunity se o resilienci někdy hovoří jako o příští generaci udržitelnosti.  Myšlení o udržitelnosti významně přispívá k tomu, jak si ceníme a jak spravujeme zdroje, na kterých závisí naše komunity. A podobně jako u BCM i zde se ukazuje, že je velmi obtížné celý tento koncept uvést do smysluplné praxe bez určitého zjednodušení a tuto praxi udržet při životě, aniž bychom sklouzli k formalismu a zaměnili proces za snahu o dosažení a udržení reálné resilience.
Resilience může být pro komunity silným konceptem ale proč se vůbec obtěžovat budováním odolnosti na úrovni komunit, když krize jsou v konečném důsledku většího až národního a globálního rozsahu? Tím se budeme zabývat dále.

Proč komunity? A co je vlastně komunita?

Co si vlastně přestavujeme, když mluvíme o komunitě? Skupinku lidí v batikovaných oděvech posedávající kolem ohně? Skupinu lidí spojenou nějakým zájmem nebo profesí? Skupinu lidí žijících na nějakém místě?

Pro naše účely komunitu ponecháváme volně definovanou jako místně založenou skupinu lidí, kteří mají nějakou smysluplnou schopnost ovlivňovat své základní společné potřeby vzhledem k jejich specifickému sociálnímu a politickému kontextu. (To je definice že? Vypůjčil jsem si ji z odborné literatury a sám se takhle komplikovaně většinou nevyjadřuji.) Může to být několikamilionové město se všemi svými soupeřícími zájmovými skupinami, čtvrť s několika tisíci obyvatel nebo dokonce bytové družstvo. Ve venkovských oblastech to může být vesnice o několika desítkách nebo stovkách obyvatel.

Argumenty pro budování odolnosti na úrovni komunity jsou následující:

1. Budování odolnosti na úrovni komunit má praktický smysl vzhledem k tomu, jak je strukturována a jak funguje náš politický systém. Jakékoliv nové myšlenky se shora, na státní úrovni obvykle realizují velmi, velmi pomalu. Nezřídka se stává, že v okamžiku, kdy by mělo dojít k implementaci je už dávno vyčpělá a vykastrovaná. Zčásti díky omezením stanoveným ústavou a zákony a procedurálním překážkám v parlamentu, nutností odsouhlasit změny v zákonech, napsat prováděcí vyhlášky, postupy pro ministerstev, kraje, upravit státní aparát, …. Zčásti díky zdlouhavému hledání konsenzu, stanovování priorit nebo vlivu lobbystických skupin a kapitálu. Naproti tomu místní samosprávy mají často velkou flexibilitu, politické a lobbistické tlaky jsou menší a veřejná rozhodnutí se přijímají snadněji. Také právě zde bývá dobré povědomí o tom, co je podstatné. Ano, ne vždy a ve všech otázkách tomu tak opravdu je. Na lokální úrovni občas nebývají k dispozici všechny relevantní situace i nutná znalost pro jejich vyhodnocení a interpretaci.
2. Menší komunity mohou svými různými přístupy kultivovat rozmanitost, a sdílet své úspěchy i neúspěchy a inspirovat tak další komunity. Přístup jedné komunity může inspirovat mnoho dalších, poskytnout cenné poznatky a osvědčené postupy, a nakonec vybudovat podporu pro změny ve větším měřítku.
3. Státem nastavené pojetí se opírá zejména o zákonem definovaný procesní přístup s definovanými pravomocemi a odpovědnostmi. Toto pojetí je praktické a patří k pilířům budování statické odolnosti komunit. Umožňuje totiž definované fungování složek podílejících se na řešení událostí, tvorbu plánů, zásob a udržování a provoz emergency systémů. Problémem je, že podobně (a často ve větší míře) jako ve velkých korporacích to vede k důrazu na soulad se zákony, vyhláškami, pokyny, a mít „vše v pořádku“ při případném auditu nebo kontrole – tedy na „papírovou“ činnost spíš než na reálnou praxi.
4. Model místních „inovací“ má potenciál být mnohem efektivnější, protože vychází z přímé komunikace s lidmi a institucemi, které tvoří naši komunitu. Kriticky vzato, je to místo, kde většina z nás, kteří nemáme významnou politickou nebo ekonomickou moc, můžeme bezprostředně ovlivnit naši komunitu a její budoucnost. Slabým článkem je, že z důvodu politického marketingu často nedochází ke zpětné vazbě.
5. Je etické i praktické, aby členové komunity byli v centru budování odolnosti komunity. Tento princip se může zdát samozřejmý, ale běžně to tak nebývá. Členové komunity například nemají zájem a v komunitě jsou jen z titulu bydliště. Mohli bychom říci, že každý v komunitě je zainteresovanou stranou a tyto zúčastněné strany potřebují příležitost nejen podílet se na budování odolnosti, ale také za to skutečně nést určitou odpovědnost. Je to vlastně vyjádření demokratického principu. Aby to fungovalo je nutné kultivovat zájem o věci veřejné. 
6. Je snadnější přesvědčovat, vysvětlovat a diskutovat dlouhodobější perspektivu menší skupině lidí a v lokálním kontextu. 

Výzkumy zdůrazňují, jak je důležité, aby místní zúčastněné strany byly skutečně zainteresovány rozhodnutích, která se jich týkají a zdůrazňují, že se to týká zejména městských komunit. Je to zřejmé. Ve městech daleko více dochází k odpojení jejich obyvatel od komunity, anonymizaci a osamocení. Identita komunity tedy vyplývá z jejích členů. Sociální kapitál – vztahy mezi lidmi – je to, co umožňuje něčeho dosáhnout, a je nejbohatší na místní úrovni. Místní spojení a přítomnost také vytvářejí více příležitostí pro zpětnou vazbu systému, která je nezbytná pro přizpůsobení a inovace.

Pro identitu komunity je prubířským kamenem „systém“ zejména v demokratické společnosti s (neo)liberální ekonomikou, kde mají členové komunity přirozené právo na sebeurčení. Jinými slovy, tam kde je podporován a oslavován individualismus a upřednostňována soutěž před spoluprací a výkon před vztahy jen těžko roste a sílí vzájemnost a tedy komunita.

POZOR! Místní rozhodování však ne vždy vede ke spravedlivým, nebo dobrým výsledkům. Jednou ze slabin budování resilience od komunit je skutečnost, že místní předsudky, místní zájmy nebo nedostatek znalostí v oboru mohou poškozovat nebo zmařit veškeré úsilí, nejsou-li „zpochybňovány“. Mám tím na mysli kritickou zpětnou vazbu nikoliv snahu vše relativizovat nebo zpochybnit.

To naznačuje tři požadavky na budování odolnosti komunity:

1. Odpovědnost za budování odolnosti a pravomoc rozhodovat o tom, jak se co bude dělat, musí v konečném důsledku spočívat na členech komunity.
2. Proces budování odolnosti musí spravedlivě řešit jak konkrétní situaci komunity, tak širší a dlouhodobější výzvy, kterým společnost čelí nebo může čelit.
3. Je nezbytně nutné zapojit odborníky pro konzultace, oponenturu nebo návrhy dílčích řešení.

Tyto požadavky jsou ve vzájemném dynamickém napětí, protože společně zaúkolují členy komunity, aby jednali nad rámec svých vlastních zájmů a jsou výchozím bodem pro šest základů budování odolnosti komunity, popsaných ve další části.