Rychlejší, vyšší, teplejší: Co jsme se dozvěděli o klimatickém systému v roce 2022 (část 3)
Původně publikováno na Climate Code Red Davidem Sprattem, upravili jsme, přeložili a přidali komentáře.
Co jsme se za poslední rok dozvěděli o klimatickém systému? Tedy odhlédneme-li od všeho toho humbuku a obav kolem tvorby klimatické politiky, optimistických zpráv o transformaci energetiky, rostoucího strachu z civilizačního kolapsu nebo konspiračních teorií a popírání? Zde jsou některé klíčové postřehy z výzkumu a údajů zveřejněných v roce 2022.
První část této série se zabývala těmito tématy:
- Trendy emisí za poslední roky,
- reálností klimatického cíle 1,5 °C a
- variantou přestřelení a ochlazení zpět na 1,5 °C.
Druhá část této série se zabývala stabilitou klimatického systému při oteplení o 2 ° C a dalším oteplením o 3 ° C.
Následuje část o zpětných vazbách a dominových efektech.
Rizika jsou kaskádová a podceňovaná
Zpětné vazby klimatického systému mohou způsobit náhlé, nelineární změny, které je obtížné modelovat a předpovídat, přičemž Zemi posunou do dramaticky odlišných podmínek. Takové změny mohou být nevratné v časových rámcích, jako je rozpětí několika lidských generací. Hlavní body zvratu jsou vzájemně propojeny a mohou se kaskádovitě rozvíjet, takže interakce mezi nimi snižují kritické teplotní prahy, při nichž každý bod zvratu prochází.
Klimatické modely dosud nezahrnují klíčové procesy, a proto jsou nedostatečné, zejména při projekci náhlých změn, systémových kaskád a změn v kryosféře a v uhlíkovém cyklu. Ať už jde o permafrost, Grónsko nebo západní Antarktidu (a tudíž vzestup hladin moří), příběh je stejný. Současné klimatické modely nezachycují všechna rizika, jako je zastavení Golfského proudu, tání polárního ledu a nárůst extrémních povětrnostních jevů. Projekce modelu integrovaného hodnocení zemského systému a jejich použití při určování uhlíkových rozpočtů tedy nejsou spolehlivé. Je důležité, aby se vzhledem k nedostatkům současných modelů přikládala větší váha pozorováním, semiempirickým modelům, expertním odhadům a poučením z minulých klimatických podmínek.
Kromě toho je rozsah extrémů, které dnes zažíváme, v mnoha případech větší, než byl předpovězen.
Je dobře známo, že bod zvratu může být náhlý a nezvratný v příslušných časových rámcích, což může vést ke kaskádovým událostem, dokonce k posunu směrem ke “skleníkové Zemi”. V roce 2022 Will Steffen vysvětlil, že:
“Současná trajektorie urychluje systém Země směrem na trajektorii ‘Skleníkové Země’. Kritickým bodem zde je, že existuje bod, za kterým ztrácíme šanci systém ovlivnit, a jeho vlastní vnitřní zpětné vazby ho ženou za globální práh a nevratně do mnohem teplejšího stavu. “
V roce 2022 Nico Wunderling a kol. publikovali práci “Globální oteplování zvyšuje rizika spuštění klimatických kaskád v síťovém modelu”, která zjistila, že překročení klimatických cílů by mohlo výrazně zvýšit riziko dominového efektu. Wunderling vysvětlil: “I kdyby se nám podařilo omezit globální oteplování na 2 °C, nestačilo by to. Protože po překročení o více než 1,5 °C riziko spuštění jednoho nebo více globálních bodů zvratu by stále bylo více než 50% procent. S dalším oteplováním v dlouhodobém horizontu se rizika dramaticky zvyšují.” Jonathan Donges dodal: “Abychom účinně zabránili všem rizikům dominoefektu, globální průměrný nárůst teploty by musel být omezen na maximálně jeden stupeň – v současné době jsme již na přibližně 1,2 ° C.”
Mnoho kaskád je dobře známo, například že úbytek arktického mořského ledu vede k většímu odlednění Grónska, což přispívá ke zpomalení AMOC (jeden z hlavních systémů hlubokomořských proudů na naší planetě), což zase snižuje srážky nad částmi Amazonie a zvyšuje uhlíkové ztráty. Nyní nový výzkum odhaluje souvislost mezi klimatickými změnami v Amazonii a Tibetskou náhorní plošinou.
Význam článku publikovaného v loňském roce deseti autory (včetně Steffena) nelze podceňovat při sestavování “hi-level” analýzy o klimatických rizicích a potřebě výzkumu klimatu zaměřit se na horší možnosti. Článek se jmenuje “Climate Endgame: Exploring catastrophic climate change scenarios” (Koncovka klimatu: Zkoumání katastrofických scénářů změny klimatu) a jeho klíčová zjištění zahrnují:
- “Uvážlivé řízení rizik vyžaduje zvážení scénářů od špatných až po nejhorší případy“, protože extrémní výsledky s nízkou pravděpodobností a velkým dopadem představují tak velké škody, že jsou možná nevyčíslitelné.
- “Klimatické škody budou pravděpodobně nelineární” a povedou k ještě většímu riziku událostí se zpětnou vazbou v uhlíkovém cyklu a potenciálními body zvratu, které by mohly generovat vysoké skleníkové koncentrace, které v modelech často chybí. Existuje ještě více nejistých zpětných vazeb, které by v nejhorším případě mohly zesílit na nevratný přechod do stavu “skleníkové Země”, včetně “nedávných simulací naznačujících, že stratocumuly (mraky) by mohly zmizet při koncentracích CO₂, které se předpokládají ke konci století. Což by způsobilo globální oteplení o cca 8 °C.
- Klesající emise nevylučují extrémní změnu klimatu v důsledku zpětné vazby v uhlíkovém cyklu a potenciálních bodů zvratu, které by mohly vést k vysokým koncentracím skleníkových plynů, jež v modelech často chybí. Příklady zahrnují tání arktického permafrostu, které uvolňuje metan a CO2, emise uhlíku v důsledku intenzivních such a požárů v Amazonii a zjevné zpomalení tlumících zpětných vazeb, jako je přirozená kapacita úložiště uhlíku. Obzvláště znepokojující je “kaskáda”, ve které se vzájemně ovlivňuje více bodů zvratu takovým způsobem, že padnutí jedné prahové hodnoty zvyšuje pravděpodobnost pádu jiné.
Velké nejistoty ohledně nebezpečných překvapení “jsou důvodem k jejich upřednostnění spíše než k zanedbávání”.
