Šest pilířů budování odolnosti komunit II – Co je odolnost?
Co je to vlastně odolnost?
Odolnost je v češtině více vnímána v jejím “statickém”, pasivním pojetí. Jako schopnost vydržet. Například hrad odolá obléhání. Podobně je tomu i ve stavebnictví nebo strojírenství, kde je pod tímto termínem zjednodušeně chápána schopnost “vydržet” působení předem stanovených fyzikálních sil nebo působení chemickému. V tomto smyslu můžeme mluvit například o tom, že potrubí odolá působení kyseliny, odolá tlaku a podobně.
My budeme odolnost chápat v jejím “dynamickém, aktivním, adaptivním pojetí. Toto pojetí se často nazývá resilience. Za resilienci můžeme považovat za schopnost odolat těžkým časům (a poučit se z toho) nebo schopnost vyrovnat se se šokem, poruchou, krizovou situací.
V literatuře se také někdy uvádí, že resilience je schopnost se rychle vrátit k tomu, jak to bylo předtím. Tento přístup by ale popíral dvě základní složky resilience kterými jsou adaptace a transformace. Jinými slovy. pokud se tváří tvář hrozbám adaptujete nebo transformujete už to není “jako před tím”. Z tohoto pohledu se na resilienci můžeme dívat jako na schopnost překonávat překážky, aniž by došlo k e skokové změně k horšímu nebo k rozpadu, zničení, zániku…
V posledních letech lidé, kteří pracují se zabývají udržitelností komunit, více akcentují právě přístup založený na resilienci. Běžně používaný přístup pochází z oblasti ekologie popřípadě z konceptu business continuity ve smyslu dobré praxe. Zde je odolnost chápána jako schopnost absorbovat rušení a stále si zachovat základní funkci a strukturu. Nebo-li, odolný systém se může zvládnout změny a události, aniž by ztratil základní vlastnosti, které definují, co je a co dělá.
V části odborných kruhů je ke komunitě přistupováno jako k jednotnému sociálně-ekonomicko-ekologickému systému. Přizpůsobivost je pak chápána jako soubor vlastností, jako je rozmanitost, schopnost inovace, zpětná vazba, schopnost vyrovnat se se zranitelnostmi nebo provést hlubší transformaci, pokud je to nutné. Důležité je, že systém je chápán jako “komplexní adaptivní systém“, který není statický, ale neustále se přizpůsobuje změnám. Změnám, které jsou často nepředvídatelné.
Při aplikaci na komunity se o resilienci někdy hovoří jako o příští generaci udržitelnosti. Myšlení o udržitelnosti významně přispívá k tomu, jak si ceníme a jak spravujeme zdroje, na kterých závisí naše komunity. A podobně jako u BCM i zde se ukazuje, že je velmi obtížné celý tento koncept uvést do smysluplné praxe bez určitého zjednodušení a tuto praxi udržet při životě, aniž bychom sklouzli k formalismu a zaměnili proces za snahu o dosažení a udržení reálné resilience.
Resilience může být pro komunity silným konceptem ale proč se vůbec obtěžovat budováním odolnosti na úrovni komunit, když krize jsou v konečném důsledku většího až národního a globálního rozsahu? Tím se budeme zabývat dále.